Modrý krystal

Ukázka

Dal jsem si ještě jednu kávu a jednu cigaretu, protože to také mohl být poslední den mého života, a potom jsem ve svém vznášedle odletěl do města, abych tam navštívil centrálu našich krásných návštěvníků. Kdo jiný by měl vědět, jak to prolínání jevovými plochami funguje. Když se sem jednou tak náhle propasírovali, jistě budou znát způsob, jak se odtud odpalírovat, ačkoli to mohlo být také tak, že se sem dostali jaksi omylem a že ta náhlá mizení lidí kolem byla jakýmsi vedlejším nezamýšleným důsledkem jejich příchodu. 

Nikdy jsem v tom mrakodrapu, kdysi sídle jedné veliké pojišťovny, nebyl a představoval jsem si ve svém rozhrkaném vznášedle různé varianty mého příchodu do štábu našich krásných návštěvníků, a tím pádem se mi vybavovaly také různé odchody, které byly vesměs dramatičtějšího rázu. 

Ten příchod byl vlastně jednoduchý. Mohly se na něm pouze měnit některé nedůležité maličkosti týkající se mého úvodního proslovu. Takže jsem několikrát v duchu napochodoval s osmatřicítkou v ruce do vstupní haly mrakodrapu AMSICO a prvnímu krasavci jsem řekl: „Můžeš mě, kamaráde, odvést k šéfovi.“ A takto jsem tam napochodoval vícekrát. Měnila se pouze má oslovení. Takže jsem prvního krasavce oslovil „přítelíčku“ a také „vážený“ a také „frajere.“ Nepomyslil jsem ovšem vůbec na to, že první krasavec, na kterého bych natrefil, by nebyl krasavec, ale krasavice, což se také ve skutečnosti stalo. Ty moje odchody většinou končily střelbou a během jednoho z nich jsem rozstřílel jednu skleněnou stěnu v nějakém vyšším patře, z které jsem také vyskočil za stálé střelby, a po tvrdém dopadu do vznášedla jsem zmizel. Jak už jsem se zmínil, ten krasavec byl krasavicí a vtip byl v tom, že mě prostě ignorovala a plavně prošla k výtahu, takže jsem šel za ní; byla asi o hlavu vyšší a společně s ní jsem vyjel do čtyřicátého patra.

Snažil jsem se s ní ve výtahu konverzovat, ale vůbec mi nevěnovala pozornost. Vůbec. Zkrátka se těma svýma nádhernýma bleděmodrýma očima koukala skrze mne a nezměnila by na tom patrně nic ani moje ostře nabitá osmatřicítka, kterou jsem nechal ve svém podpažním pouzdru, protože na krásnou ženu bych ji snad nedokázal nikdy vytáhnout, ačkoli moje společnice ve výtahu přeci nebyla žádnou ženou a už vůbec ne žádným člověkem. Takže jsem se s ní při vystupování rozloučil zdvořilým „na shledanou“ a ona mi kupodivu pokynula hlavou. 

Byl jsem ve čtyřicátém patře nějakého podělaného mrakodrapu plného nádherných vetřelců a nikdo se tam se mnou nechtěl bavit. Prostě mne vůbec nebrali na vědomí, ačkoli přeci museli dobře vědět o mé přítomnosti. Takže jsem tam nakonec chodil po místnostech a prohlížel si jejich různé artefakty a sledoval je při práci A musím říci, že podle našich měřítek v tom velikém baráku nikdo nepracoval. Buď tam jen tak chodili, anebo seděli či někam zírali. A to bylo vše, na mou duši, a právě tito estéti si dokázali podrobit celé lidstvo. Fajn, řekl jsem si v duchu, nechcete se tady se mnou bavit, tak to tady alespoň celé vyhodím do vzduchu. Řekl jsem si, že bych si ten barák mohl prohlídnout trochu podrobněji, abych si zjistil, kam bych měl uložit nálože. 

Navštívil jsem několik pater, ale pořád jsem nebyl spokojený, takže jsem si řekl, že sjedu dolů do vstupní haly – kde jsem zahlédl automat na kávu – abych si tam dal jedno kafe a cigaretu a promyslel si další postup. Automat kupodivu fungoval a kupodivu ani nikoho neobtěžoval kouř z mé cigarety. Pokuřoval jsem a rozhlížel se po hale. Kolem proplouvali návštěvníci a byl na ně skutečně pěkný pohled, a nejhezčí na nich byly oči. Že budou mimozemšťané vypadat právě takhle by mne v mém mládí asi sotva napadlo. Čekal bych všechno možné, deset hlav a žraločí zuby, ale nikdy tak krásné, ale nesmírně vzdálené a chladné bytosti. 

Uprostřed haly stála jakási fontána s umělým vodopádem. Voda z ní již netryskala, zato jsem v bývalé nádrži z bílého mramoru zahlédl tři nádherné krystaly: dva průhledné a jeden modrý. Nebyly ani příliš veliké a všimnul jsem si jich jenom proto, že byly položeny na jakési umělé skalce.